Na biojatkách prasátka mlčí

Předponu bio slýcháme v různých souvislostech. Ve spojení s jatky však překvapí. Co může být na zabíjení zvířat bio? Odpověď na tuto otázku jsme se vydali hledat do Sasova u Jihlavy, kde nedávno otevřeli nová vepřová biojatka.

No tak, broučku, vylez. To je jedna z prvních vět, které v Sasově slyšíme. Stojíme v ranním slunci a trpělivě čekáme, až brouček vyleze.

Josef Sklenář pokračuje v přesvědčování. Připomíná otce, který přivezl svého malého synka před zubní ordinaci a teď se ho snaží dostat ven z auta. Místo auta tady ale stojí traktor s přívěsem. V něm není dítě, ale mladý býk. Sklenář není jeho otec, ale majitel. A my nestojíme před ordinací, ale před budovou jatek.
Slavnostní zahájení

Jsme na Biofarmě Sasov, kde nedávno otevřeli první biojatka v republice specializovaná na vepře. Sjeli se sem ekologičtí odborníci a novináři z celé republiky. Přestřihovala se zelená stužka, pili jsme biokalvádos, jedli biouherák, prohlíželi si biojatka a nikde přitom nenarazili ani na kapku krve.

Ještě než jsme sem dojeli, jsme ale narazili na jednu nejasnost. Certifikovaných biojatek máme v republice přes dvě desítky – jedny z nich jsou například v nedalekém Kostelci. Proč je tedy otevření zrovna těchto jatek tak významná událost? Odpověděl nám až náměstek ministra zemědělství Jiří Urban, který se akce rovněž účastnil. „Jako certifikovaná pro výrobu biopotravin mohou být využívána rovněž jatka, kde se porážejí i zvířata z konvenčního zemědělství. K získání certifikátu je třeba zabránit vzniku stresových faktorů a hlavně zajistit oddělení jak zvířat, tak i následně masa z ekologických chovů. Ideální však je, když se již při výstavbě počítá s tím, že se na jatkách budou porážet jen zvířata z ekologických chovů,“ vysvětlil. Taková specializovaná biojatka jsou u nás zatím pouze dvoje. Ta druhá jsou hovězí, patří společnosti Biopark v Lipové.

Majitel sasovské farmy Josef Sklenář nám o chvíli později vysvětlil, jak se jeho jatka za dvacet milionů korun liší od těch konvenčních. Žádné dlouhé transportní vzdálenosti, žádné elektrické pohaněče, žádný pohled na zabíjené kolegy. Do detailního popisování běžného provozu se ale příliš nepouštěl – patrně nám nechtěl kazit pěkný den.

Mezi lidmi, kteří poznali, jak fungují konvenční jatka, se však přesto dalo leccos zaslechnout – a nebylo to pěkné. Na velkých jatkách se denně porážejí stovky kusů dobytka, který se tam sváží z dalekého okolí. Často je to poprvé, kdy zvíře opustí jeden z miniaturních boxů velkokapacitního kravína či prasečince, v němž dorostlo do jateční hmotnosti. Přepravní podmínky nebývají ideální. Zejména v horkých dnech se stává, že zvíře cestu nepřežije. Zlomené nohy jsou komplikace, s nimiž se jaksi počítá. Problémy, které zvířata dělají při transportu, se řeší elektrickými pohaněči – to v lepším případě, v horším třeba železnými trubkami. Před závěrem své cesty se pak zvíře ještě podívá na to, jak ten konec bude vypadat. Názornou ukázku mu poskytnou kusy, které jdou na smrt před ním. Poslední minuty svého života zvíře stráví v místě naplněném pachem krve a řevem vyděšených dobytčat s poměrně jasnou představou o tom, co ho čeká.
Býk, který měl štěstí

K býkovi v přívěsu se zatím sešlo asi pět mužů. Občas do něho dloubnou, zatahají ho za ocas, sem tam na něho dokonce zvýší hlas. „Tak teď už toho bylo dost,“ pronese Sklenář káravým tónem přísného vychovatele. Jenže se nezdá, že by to s býkem nějak hnulo. My, co jsme přijeli z Prahy, konečně chápeme, proč se říká „zabejčit se“. Skupinka mužů se radí o dalším postupu. Od okamžiku, kdy jsme přijeli, uběhla dobrá hodina. Kdybychom nevěděli, co býka čeká, asi bychom se dobře bavili. Teď přemýšlíme, jestli jsme svědky standardního postupu, anebo je proces přesvědčování býka poznamenán naší přítomností. „Normálně jdou bez problémů sami, dneska ráno se tady ale natíralo, asi mu vadí pach barvy,“ říká Sklenář, jako by tušil, co se nám honí hlavou. „A taky je tady moc lidí,“ významně se podívá na fotografa a na mě.

Zmizíme z býkova zorného pole. Dlouhou chvíli si krátíme pozorováním vepřů, kteří si vyrazili do výběhu před chlívkem. Ryjí v zemi a sem tam něco sežerou. Občas zvednou hlavu, zvědavě si nás prohlížejí a tváří se přitom vesele. Zvuky, které slyšíme od traktoru, ale nenasvědčují tomu, že by naše zmizení nějak pomohlo.

Situaci vyřeší až kýbl šrotu. Teprve ten býka vyláká z přívěsu. Žvýká a trochu otráveně, leč klidně vstupuje do budovy. My se jdeme převléknout. Znovu ho potkáváme až v místnosti, kde se zvířata zabíjejí. Je vykachlíkovaná, rozčleněná kovovou ohradou, uprostřed ní stojí nerezový stůl, ze stropu visí háky. Býk stojí v boxu a nedůvěřivě očichává kovové zařízení, které mu má zafixovat hlavu před tím, než ho omráčí. Zdá se, že se mu celý výlet líbí čím dál tím míň, ale spíš než stresovaně vypadá znechuceně.

Posílají nás do kanceláře určené pro veterinární inspekci. „Do Sasova si jezdím odpočinout,“ říká veterinární asistentka Alena Váchová, kterou tady potkáváme. Na nezávadnost provozu i masa dohlíží ještě na nedalekých konvenčních jatkách. Jsou to menší jatka, počet poražených kusů tam nejde do tisíců, ale přesto je tam mnohem víc práce. V Sasově se poráží jen jedenkrát týdně, a to maximálně pětadvacet prasat a pár býků. Zbytek týdne maso z porážky zpracovávají. Váchová sem ale nejezdí odpočívat jen proto, že se tady zabíjí daleko míň zvířat než v běžných provozech. „Zvířat, která končí na běžných jatkách, je mi líto. Nemívají pěkný život a nemívají pěknou smrt. Sasovských zvířat mi líto není. Žijí v dobrých podmínkách a umírají rychle a bez zbytečného stresu.“

Zdroj: Profit.cz

Příspěvek byl publikován v rubrice Archiv článků, Novinky a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>